Pesmi v češčini
KLEMEN PISK – PRAHA 29.5.2003
(Překlad: Hana Mžourková)
Disciplínu, maličká
Disciplínu, maličká! Hlavu vzhůru, neplač!
Nekřič na mě … Vezmi si příklad z božského ticha.
Když odcházím, odejdu…
A když opouštím, opustím navždy.
Nemohu zůstat, nemohu tě změnit,
nemohu na tě hledět přes měsíční paprsky
a na mladou pleť dávat polibky.
Ach, nemohu, nemohu,
když však jsi na slunci pozemská
a v noci prostá,
když jsi v ranní rose sličná
a černé jsou svahy, po kterých stoupáš –
tehdy tehdy tehdy
jsi a budeš stále stejná:
nahá, nevzdělaná, bosá.
Buď zticha, protože tvá slova neodráží přítomnost,
když ani minulost jsi neoměkčila;
raději se jako pravá psychologická kurva
podívej do zrcadla své nicoty.
Ó, kéž by se všechny hříchy tohoto světa spojily se mnou
a mohl bych tě vézt v Hádovo království,
aby se aspoň na jeden den stala tvá ruka andělskou,
jež by mě nekonečně milovala
a s velkým písmenem psala mé jméno.
Ó disciplínu, maličká…
Beatles
Chodím ve sluji a objevuji předměty, které tu
nechali po svém odchodu; kytara – symetrická,
jako by byl její majitel levák. Také já jsem
levák, pomyslím si. Jenomže moje kytara není symetrická,
protože je udělaná přímo pro leváky. Vyrobil ji nějaký
řemeslník na objednávku. Ptám se, zda musel také
Paul otočit kobylku a jestli možná neměl svého,
anglického řemeslníka, kterého navštívil a objednal si
u něj kytaru… Jdu dál po úzké chodbě sluje.
Přijdu do malého, vlhkého pokoje. V koutě stojí indický
sitar, který tu nechal George. To je nástroj, který v hudbě
zachovává jiné rozdíly intervalů, nejmenší
jednotka už není půltón, ale čtvrttón; to je ta
krajní mez, horní práh, který lidské ucho ještě
zaznamená. Jdu dál a přijdu do dalšího pokoje.
Zadívám se na napůl vykouřenou cigaretu marihuany.
Zdá se, jako by patřila Ringovi, ale něco mi říká,
že jí vykouřil John.
Fetiš
Na sobe máš forte bluzu, pod kterou bliká
andante ušitá podprsenka, šarlatová jak kardinálova kápe.
Džínsy s nádechem Gershwina, boty ve stylu lehké
kancóny, vzorek ponožek kakofonický. Zkusím
ztišit knoflíky a odlehcit jejich napetí, zahrát
na píštalku podprsenky, jen se jí musím priblížit zuby.
Zvucí pištivými tóny a podvoluje se tvrdosti, ohýbá se;
prádlo bource z moruše padá na tympány a odrazí se. Tvá
prsa kruhy v kvinte, zadek telo sitaru, staccato tvrdé
bradavky – skotské dudy. Svlecená v rozkroku jsi
pizzicato ostrá. Hraju si s tvým flažoletem –
v ruzných modech se snažím najít pravou polohu.
Prijdu, ztišen do duru, ale vydechnu v molu.
Budeme saxofonovat.
Doktor píská pomalý swing
Napiš něco, co mrtvému mlynáři vrátí
chuť do díla, aby mlýnské kameny opět žito mlely,
kolo pak se potočí dvakrát větší rychlostí,
neboť ho říční proud bude bláznivě kolébat a silou hnát
při poslechu tvého díla.
Napiš něco, co v unaveném akademikovi
probudí touhu po životě, zažene strach
ze vzdělaných kostí a dodá novou naději,
že se zřekne prášků na spaní a napíše
ještě lecjakou vědeckou rozpravu.
A plnicí pero na písmo vylilo takový inkoust,
že noty pocítily vzájemnou symbiózu
a kontrapunktivně mezi sebou filtrovaly.
V harmonickém rozkladu byly opiovou tinkturou,
šelestily jak povznesená výslovnost
ostrých a tupých sykavek,
zvracely vybroušený molový oheň.
Zrodil se swing.
Dvaatřicet taktů, dvacet akordů, čtyři modulace.
Pomalý swing.
Ten jsem neobhájil na žádné fakultě.
Udělal jsem doktorát.
Sám sobě byl jsem mentorem a odevzdal partituru sobě k podpisu.
Stěhování
Balíček, který mi poslala Lisa Linder, Stiegaregatan 9,
4324 Skövde, Sverige, nebyl nikdy otevřen. Objevil jsem
ho po pěti letech, když jsem prohraboval zásuvky, abych
po sobě uklidil. Stěhuji se, a když se člověk stěhuje,
musí se vypořádat s minulostí. Nevím, proč jsem ho
tak dlouho neotevřel. Pravděpodobně jsem se spoléhal na intuici, která mě
nesčesetkrát varovala před nebezpečím. A nyní, když
odcházím, nemůžu nic ztratit. Trhám obal,
zpocené ruce se plazí po zažloutlém papíru a noří
se do hlubin. Do nitra jejích myšlenek. Lisa poslala vlhké
spodní prádlo – a fotografii vlastní nahoty, která ještě stále
voní po parfému.
Liso? Proč…
Neslyší mě a rybaří na břehu zamrzlého jezera
– a každou rybu, kterou chytí na háček,
nabodne harpunou tajemství.
Rusovlásky a neznámé létající předměty
Byli jsme netrpěliví; blížili jsme se k planetě Hirsch.
Seděl jsem v kabině a dohlížel na velké parní kotle,
které poháněly vesmírnou loď. Jeden z kotlů se
porouchal, proto jsem musel jednat rychle. Seběhl jsem
do strojovny a prohledal archiv černého červa. Jeho
kanibalismus se rozpadl v rozmočené zemině.
Jeho smysl pro pohyb zůstal roztažený jako
elastika a rozvleklý jako žvýkačka, přilepená
na lavici učebny planety Hirsch. Když jsem tak hledal
v rukopisech, něco zašramotilo v horním patře.
Přišel pro mne velitel Galén a řekl, že se k naší
oběžné dráze blíží Urko se svou setninou bojovníků.
Řekl jsem mu, ať mě raději nechá na pokoji, jinak
všichni vyletíme do vzduchu: „Prosím, Galéne, nech mě být,
jinak všichni vyletíme do vzduchu!“ Konečně se mi podařilo
vyřešit problém; v archivu černého červa jsem vyčetl,
že musím vzniklou trhlinu ucpat plastelínou.
„Galéne, máme nějakou plastelínu na zalátání děr?“
Galén hrdě: „Máme!“ Potom jsme opět normálně
pluli nadzvukovou rychlostí. Za dvě hodiny jsme přistáli
na planetě Hirsch. Nejprve se zdálo, jako by planeta
byla neobydlená, později se ale z ohromných kapradin
vynořily vyplašené rusovlásky. „To je to, o čem
jsem ti vyprávěl!“ vesele řekl Galén. Nejspíš zapomněl,
že se naší oběžné dráze blíží Urko se svou setninou
bojovníků.
Helena
Napoleon odešel na tvůj ostrov
a podivoval se bohaté přírodě, kterou vlastní.
Slánkou švihal po zákopu
a dráždil tě, abys vylezla ze země.
Světlo ulehlo naproti jitru
a ty jsi přišla a oddala se mu.
Já jsem pak chodil za tebou a ptal se ,
jestli jsou na tvém ostrově leguáni,
jestli tam rostou Darwinovy květy asperule odorate,
jestli jsou sasanky a ráčci v simbióze a
kde je člověk, čí jsou stopy v písku.
A tehdy jsem ho potkal a podíval se mu hluboko do očí.
Měřil jsem se s trpaslíkem,
který tvrdil, že jsem vyšší, přesto ne větší než on.
A tak se nyní držíme v šachu na tvém ostrově, před tvým zákopem.
Ostrov – tvá kůže, na kterou stavíme figurky.
A ty, nebesky svatá, se směješ oběma.
Jak mám být Napoleon, když nejsem ani generál Kutuzov
ani ministr policie Fouché? Když nejsem mudrc s šedou bradkou
nebo obyčejný námořník, abys jej milovala v přístavech.
Jsem jen pomocník ubohých, kteří chtějí dosáhnout na perly na tvých
chodidlech.
Vně zipů
Tvá prsa uprostřed blůz,
rozeplých blůz,
mě probudily ze sna
z tvého bílého prádla.
Tvé horké tělo
ve uprostřed hladové krve
se vytrhávalo ze svalů
z krátkých kalhot.
Tvé bílé tričko
bylo mezi pudinky
bobtnavé jak kvas
z bonbónů želé.
Dnes jsem však sám
Dnes jsem však sám –
jak král království Zimostráz.
Zítra, ale skutečně, odejdu
z krajů těch, domů.
Vichřice bude hrýzt tedy zas
a stébla lámat ven.
Vede mě v dnešek svět,
vede mě k moudrosti, vím.
Vede k pšeničným klasům,
tam, kde jakés vlasy ty nemáš.