Proza v češčini
Podprsenky
Je to už tři týdny, co jsem začal učit na základní škole Simona Jenka. Práce mi jde dobře od ruky, sem tam napíšu nějakou špatnou známku - v třídnici už jich je třiatřicet – anebo použiju lískový prut. To je pro mně velké zadostiučinění. Ve sborovně jsem slyšel stěžovat si některé učitele, jak jsou kantoři mučeni, jak člověk nemá žádnou zpětnou vazbu, a s tím já nesouhlasím. No, možná opravdu skoro chybí zpětná vazba, ale je dost zpětného uspokojení. Nejenom při bití, ale také při pozorování a dotýkání se krásných mladých dívek. Musím říci, že už si stěžovaly sociální pracovnici (určitě to byly ty tři, kterých jsem se nedotýkal), ta hned přiběhla ke mně a přísně se vyptávala, ale já jsem si přesto uchoval zdravý rozum. „Žabky jen provokují a čekají na mojí chybu,“ řekl jsem. „Jsou tak pokrytecké a zkažené. Schválně si oblékají vyzývavé oblečení.“
To o oblečení je čistá pravda. Vůbec se neoblékají tak, jak se na mládež sluší – do džínsů s volnými svetry nataženými přes zadek – vůbec ne, ale nosí minisukně, průhledná obtažená trička, bílé blůzy, ve kterých ukazují svoje první vycpané podprsenky, upnuté kabátky… Ve skutečnosti se ani móda nemění tak, jak se mění zvyky v oblékání osmaček. Mne ale spíše zajímají jejich zvyky při svlékání. Zvláště okamžik, když oblečení svléknou a odhodí na židli ve svém dívčím pokoji vedle medvídků, lízátek, skákacích gum a plakátů. To musí být nadevše úžasné.
Ze všech žákyň mě nejvíce přitahuje Lara. Ale jenom přitahuje, jinak ji nenávidím a vždycky jí dávám špatné známky, i tehdy, když se vše naučí zpaměti. Jako osobnost je naprosto k ničemu a já ji – upřímně řečeno – nesnáším.
Její otec ke mně před týdnem přišel na pohovor. Po hlasitém zaklepání vstoupil do mého kabinetu, z hlavy sundal baseballovou čepici a představil se. Řekl, že jsme sousedé, a že bydlí ve stejné ulici jako já. Řekl jsem mu, že je to zajímavé, ale že ho neznám ani od vidění ani jménem, protože jsem rok žil v Lublani. Jeho dědeček stavební inženýr a specialista na vodárenské věže se do Kranje přestěhoval z Čech. Přijel kvůli stavbě vodárenské věže, řekl. Byl to náročný projekt, který si žádal celého a schopného člověka, řekl dále. A takový měl být jeho předek. Když jsem mu vysvětlil, že mě jeho předek nezajímá a ať mi raději poví něco o sobě, ihned se pochlubil, že se sbírá auta. Jestli budu někdy prodávat parcelu, řekl, mám mu hned dát vědět, že jí rád odkoupí, aby si postavil garáže, ve kterých bude moci mít deset aut, která vlastní, protože jeho zahrada začíná být malá. Pokrčil jsem rameny a odpověděl, že prodávat nebudu nikdy, a pak jsme se podívali do třídnice – do úředního dokumentu Slovinské republiky – abychom viděli, jaké známky má jeho dcera Lara. Když mezi samými jedničkami zpozoroval špatné známky ze slovinštiny, zavrtěl hlavou, narazil si baseballovou čepici a odešel.
Odešel, aniž by viděl, co je napsáno v mojí kapesní třídnici – v onom osobním a neoficiálním dokumentu, který zamykám ve spodní zásuvce psacího stolu. Tam je mimo jiné napsáno: Lara – obličej: 9,880, postava: 9,850, ňadra: 9,760, atraktivita: 9,900, vlasy: 9,880, zadek: 9,900, oblečení: 9,950, oči: 9,900, nos: 9,850, ústa: 10, celková známka: 9,930, rating: 2635.
V kapesní třídnici jsou jména a přímení všech dívek, které učím. Některé jsem už oznámkoval, některé ještě přijdou na řadu (do konce prvního pololetí zbývají ještě dva měsíce). Známkování probíhá takto: poté co skončím se zkoušením, velice pečlivě si prohlížím žákyni stojící před tabulí, procházím se kolem ní, potom něco zapíšu do kapesní třídnice a nakonec jí řeknu, že si může sednout. Přesně tak se přetvařuji, když si do kapesní třídnice poznamenávám plusy a mínusy. Místo abych známkoval znalosti žákyně, známkuji jednotlivé části těla, ňadra, zadek, boky … a také postavu, sexuální přitažlivost a oblečení.
Už když jsem chodil na základní školu, známkoval jsem tímto způsobem holky, nejčastěji svoje spolužačky, potom ty z vedlejší třídy, ty z odpoledního vyučování, sem tam nějakou z jiných kraňských základních škol a několik jich bylo i z náboženství. Počet holek se pohyboval mezi sto padesáti a dvěma sty. Dvě stě jedenáct, ano, teď jsem si vzpomněl, nejvíc jich bylo dvě stě jedenáct, to bylo na konci sedmé třídy. Jak to vlastně probíhalo se všemi těmi děvčaty? Bylo to takhle: měl jsem mnoho malých, odrbaných sešitů, ve kterých bylo bezpočet přehledů, grafů a tabulek. Do nich jsem zapisoval údaje a výsledky. Nejdříve jsem oznámkoval každou dívku zvlášť, jednotlivé části jejího těla a tak dále, potom jsem známky sečetl a vydělil počtem kategorií. Tak jsem dostal celkovou průměrnou známku, kterou jsem počítal každé čtyři měsíce. Ta byla důležitá pro určení ratingu, i když ten se dívkám neměnil jen jednou za čtyři měsíce, protože mezitím probíhaly turnaje – přímá střetnutí neboli vzájemné duely účastnic systémem každá s každou, anebo – pokud bylo účastnic příliš mnoho – takzvaným švýcarským systémem. Po skončení turnaje jsem přepočítal body ze všech soubojů a vítězkou se stala dívka s nejvyšším počtem bodů. Celý systém byl šachový (v té době jsem totiž byl nadšeným šachistou v místním oddílu Vodárenská věž). A tak se pořadí soupeřů a kol určovalo podle Bergerových tabulek. Nejvyšší ratingy se pohybovaly na úrovni nejlepších šachistů. Pro srovnání musím uvést, že v té době měl nejlepší šachový rating 2 740 Garry Kasparov – a zrovna takový rating měla také Karolina, několikanásobná vítězka mého systému. Ale ne všechno bylo spojeno s šachem. Známky za jednotlivé části těla, atraktivitu a hadříky byly stejné jako známky na závodech v gymnastice. Už tehdy jsem byl totiž náruživým fanouškem toho úžasného sportu, především však gymnastiky ženské.
Umístění závodnic na turnajích bylo závislé na mojí náladě, protože já jsem byl tím, kdo rozdával známky. Každý den mě však nepřitahovaly stejné dívky. Jeden den mě přitahovaly spíše ty s dobrou postavou, druhý den spíše ty prsaté a třetí den ty s ohromnou zadnicí. A ještě něco bylo důležité, totiž dívky tehdy stále sexuálně dozrávaly, a proto jejich umístění kolísala. Mohlo se stát, že některé z nich nečekaně vyrostly ňadra nebo zadek, a taková ihned vystoupala výše na žebříčku.
Jaká však byla ve skutečnosti podstata mého počínání? Proč jsem se tak snažil a proč jsem vlastně vytvořil tak složitý systém, když jsem mohl všechno vyřešit mnohem snáze? Ta věc nebyla tak jednoduchá, neboť rozhodně nešlo o nějakou dětskou hru, ale o něco, co mělo svůj význam. To vidím až teď, když jsem psychicky dozrál a umím používat metodu sebepozorování, takzvanou introspekci. Umím se uzavřít do sebe a znovu prožít minulé události, a proto teď můžu konečně říci, že veškerý smysl spočíval v ratingu. V uctívání a sledování ratingu. Čím byl vyšší, tím jsem byl rozrušenější a mnohokrát jsem se v tranzu zhroutil na zem. Klepaly se mi ruce, třásly rty, hluboce jsem dýchal nosem a hlavou jsem se praštil o drsný koberec. Než jsem šel spát, zapsal jsem si na psacím stroji všechna čísla, která jsem vypočítal na kalkulačce. V tu chvíli bych se mohl zbláznit nepopsatelným štěstím. Ach, jak to bylo úžasné, fantastické!
Jsem šťastný. Dívám se z okna, venku svítí slunce, jako v pohádce. Dnes jsem šťastný, všechno je takové jarní a plné života, příroda se probouzí. Otevřu okno a skoro upadnu do tranzu z přehnaného pocitu radosti, a v tu chvíli zahlédnu osobu, která sedí v karavanu za plotem na druhé straně silnice. Dívá se přímo do mého okna. Z karavanu vychází hlučná agresivní hudba. Osoba mě vystrašeně zpozoruje a stydlivě se na mě usměje. Lara… Zatraceně! Zavřela se do karavanu a teď pod mým oknem pouští hudbu, a zrovna dneska, když jsem šťastný.
Lara, i když má v kapesní třídnici solidní známky, mě dohání k šílenství. Vždycky mě pronásleduje po cestě ze školy domů, vždycky chodí za mnou, potom zahne napravo a já nalevo. Ještě nikdy jsem žádnou dívku tak nenáviděl jako Laru. Někdy ji zahlédnu oknem pracovny, jak se pohybuje po zahradě, hraje ping-pong anebo jede kolem mého domu na kole. V tu chvíli bych ji nejraději vykrákal za vlasy a zbil, ale musím se přemoci, protože na takové věci ještě nenastala ta pravá chvíle. Dříve nebo později přijde chvíle pomsty.
Znovu jsem rozčílený kvůli té holce, zase se mi třesou ruce, jako už tolikrát, od té doby, co jsem začal vyučovat a poprvé ji spatřil. Musím se nějak uklidnit. Musím. Proto přišla chvíle pro etymologickou seanci. Jenom ta mě dokáže uklidnit. Jenom slovíčka mě dokážou uvolnit a zbavit napětí, které mě ovládá. Zajímají mě názvy spodního prádla v různých jazycích, přesněji řečeno – podprsenky. Soustředil jsem se jen na ten úžasný kus dámského prádla chodil po knihovnách etymologických, obyčejných, skutečných, virtuálních, studijních, všeobecných a hledal a hledal. Našel jsem to přibližně v padesáti jazycích, což není ani málo ani špatné, vzhledem k tomu, že se tomu věnuji pouze dva týdny. Výsledek je tento:
Španělsky sosten sujetado; francouzsky soutien-gorge; italsky reggipetto; portugalsky sutin; rumunsky sutien; dánsky brystholder; švédsky bysthållare; norsky brystholder; islandsky brjóstahald, brjostahaldari; německy Büstenhalter; nizozemsky bustenhouder; frísky beha; anglicky brassiere; slovinsky modrc, nedrc, modrček, nedrček; slovensky živôtik, šnurovačka; česky podprsenka; polsky biustnik, biustonosz, stannik, vulg. cyckonosz, nacycnik; srbochorvatsky grudnjak, steznik; rusky bjustgal’ter; bulharsky sutien; bosensky lajb, brushalter; lotyšsky krušturis; litevsky liemenelis, stanikas; irsky ciochbheart; velšsky bronglwgh; řecky stitodesmos, visotiki, sutien; albánsky krahnorcë, krahoshe; persky peston-band; hindsky choli; pidžinem banis bilong susu; esperantem mamzono; maďarsky melltartó; finsky rintaliivit; estonsky rinnahoidja; baskicky bularreko, bularretako; turecky sutyen; arabsky sountiana; indonésky kutang, beha; malajsky braju kutang; japonsky burajaa; korejsky bra, braja; svahilsky sidiria;kazašsky keudeše; amharsky tut meyaža; akavajsky manakeng; arekunsky manak yeeng; kantonsky hong wai.
Podprsenka bez ramínek je v norštině stroppeløs brystholder, v dánštině stropløs brystholder, v nizozemštině strapless beha (nebo také beha zonder schouderbandjes), ve fríštině beha sűnder bantsjes, v arabštině sountiana men kher hmalat.
Podprsenka s polovičními košíčky je v norštině halvskål BH, v dánštině BH med 3/4 skåle, v fríštině ynsjoch beha, v perštině sine-bande-dekollte nebo korsete dekoltte.
Push – upka je v dánštině BH der løfter, ve fríštině triuw omheech beha a v arabštině sountiana mrfoa.
Podprsenka s oporou neboli kosticemi jedánsky bøjle BH,portugalsky soutien com armação, německy Bügel-Büstenhalter.
Bügel je malý zahnutý drát, vyrobený z plastu nebo kovu, vložený do spodní části podprsenky, aby držela vztyčeně, případně přizvedla obsah a dala mu požadovanou formu. Bügel je to, čemu se anglicky říká underwire. Odpovídající anglický překlad pro takovou podprsenku je underwired bra, „drátem podložená podprsenka.“ Jinak Bügel má v němčině různé významy – může to být věšák, třmen, držák, poutko, vazba knihy nebo skoba – a pojí se se slovesem biegen.
Pro nenošení podprsenky mají Japonci zvláštní výraz noobura.
Ještě několik vybraných výrazů pro podprsenky a jejich vysvětlení:
Ultrabra působí na ňadra zvláštním způsobem, díky vyjímatelnému polštářku vypadají ňadra plnější, efekt dekoltu se může ještě zvýšit nastavitelnými ramínky.
Průhledná podprsenka s kosticemi je skoro neviditelná, v tělové barvě, ideálně se hodí pod průhledné blůzy, je lehká jako pírko a pohodlná díky bezešvým košíčkům.
Podprsenka „kouzelný kříž“ je zvláštní typ, protože má široké kostice, které mají charakteristický tvar kříže. Košíčky má podloženy bavlnou.
Podprsenka pro kojící matky, její košíčky se mohou otvírat zvlášť.
Kromě podprsenek sbírám také košíčky. To je ten díl podprsenky, který obepíná ňadro a je více nebo méně kulatý. Košíček může mít různé velikosti – A B C D E, v závislosti na velikosti ňadra, kterou určíme na základě rozdílu prsního a podprsního obvodu.
Jsem velký znalec košíčků. Pokud bych hledal ve slovnících, nikdy bych nenašel výrazy pro košíčky, proto je třeba podívat se do módních katalogů nebo telefonovat kamarádkám lingvistkám ve světě. Podívejte, kolik výrazů jsem objevil díky své detektivní vynalézavosti:
Italsky coppa del reggiseno; portugalsky caixa; francouzsky bonnet; romunsky cupă de sutien; islandsky skál; švédsky kupa; norsky skål; dánsky skål; nizozemsky cup; německy Büstenschale, Körbchen; anglicky brassiere cup; slovinsky košarica; polsky miseczka; srbsky korpica; češky košíček; slovensky miska; ukrajinsky čašečka; rusky čaška; bulharsky čaška na sutien; litevsky staniko krepselis; řecky sakula; maďarsky a melltartó kosara; finsky kuppi; estonsky kann; mandarínskou čínštinou pi-džjou-bej; malajsky mongkuk; thajsky Yog-Song; korejsky cup; japonsky burakappu.
Košíček podprsenky znamená ve většině případů doslova buď „košíček“ nebo „miska.“ Jednou z výjimek je čínský výraz, který je složitější.
Čínsky pi-džjou bej znamená doslova miska na pivo. Je nutné vědět, že je čínština izolační jazyk, který tvoří nová slova spojováním různých kořenů, což nemá zvláštní logiku, ale jde o abstrakci nebo spíše symbolické významy. Takže je bej „sklenice,“ džjou „alkohol, víno,“ pi-džjou „pivo.“
Analýzou čínského výrazu pro košíček končí další etymologická seance. Už jsem se uklidnil, jsem šťastný a blažený. Samou spokojeností se mi dělají kruhy před očima. Dívám se na slovíčka a divím se sám sobě, nikdy bych si nemyslel, že jsem tak šikovný. Kolik nejrůznějších zajímavých slovíček jsem našel a kolik času jsem potřeboval ke svým výzkumům, které však ještě vůbec neskončily! Ještě mnoho krásných chvil prožiju při výzkumu takových slovíček, ještě mnoho uspokojení mě čeká ach, jak mi to potěšilo! Jsem šťastný a v mysli se mi objevují neobvyklé obrazy, točí se mi hlava a jsem malátný. Obklopuje mě bílé světlo, které se pomalu ztemňuje. Přecházím do neznámých světů, po kterých jsem ještě v životě nechodil. Najednou se ocitám v divném kraji. Zezadu přichází ještě dost divný rámus.
Procházím se velkou továrnou, je slyšet strašný hluk, jsem obklopen velikánskými stroji. Všude stejný rachot. To je ale zastaralá technologie! Továrna je naprosto nemoderní. Ještě štěstí, že do ní příští rok švýcarská společnost Inter – Spitzen investuje 8,3 milionu dolarů. Za běžícím pásem sedí textilní dělnice v modrých halenách a vyrábějí podprsenky. V každé řadě jsou čtyři dělnice. První se celý život zabývá jenom kosticemi, druhá ramínky, třetí košíčky, čtvrtá zapínáním. V kontejnerech se vrší stále větší množství podprsenek.
„To je přece Lara!“ vzdychnu při pohledu na drobnou světlovlasou dívku v modré haleně.
„Ano,“ řekne ředitel.
„Copak tady dělá?“ jsem zvědavý.
„Dělá u běžícího pásu jako všechny ostatní dělnice.“
„Proč?“
„Je v naší firmě zaměstnána, protože nedokončila žádnou školu. Měla nějakého náročného učitele, který ji nechtěl pustit dál. A proto jí nezbylo nic jiného, než aby si našla práci.“
„Ahoj, Laro,“ řeknu a pohladím ji po hlavě.
Lara se na mě podívá a zasměje se, ale ne nadlouho, protože musí ihned přišít košíček ke kostici. Práce u běžícího pásu běží v rychlém tempu.
„Pilná jsi, pilná,“ říkám. „Jen kdybys byla ve škole tak pilná!“
Lara pokrčí rameny a já pokračuji v obchůzce továrny.
Vylézám na obrovský stroj a z pěti metrů se po hlavě vrhám do kontejneru s podprsenkami. To je ale měkké přistání! Vyhazuji podprsenky do vzduchu, až odletují nalevo i napravo, jedna přiletí řediteli přímo za krk.
„Pane, prosím vás pěkně…“ říká ředitel a s obtížemi se pokouší sundat podprsenku z krku.
„Jo, už jdu, už jdu, jen jsem se chtěl trochu pobavit.“
Rozloučím se a odcházím. Už jsem skoro venku z továrny, když se za mnou ozve ředitel.“
„A co smlouva?“
„Jaká smlouva?“ říkám a otáčím se. Ředitel má podprsenku pořád za krkem.
„No koupíte podprsenky, nebo ne?“
Přistoupím k němu a poškrábu se na hlavě.
„Jo, tuhle koupím,“ říkám mu a jako by nic mu sundám podprsenku z krku.
„Pane, to jsme si nerozuměli, řekl jste, že koupíte tři tuny podprsenek…“
„To že jsem řekl? A kdy?“
„Řekl jste, že budou na vývoz…“
„Á, na vývoz? Nevěřím, že jsem to řekl. Měl bych je pro vlastní potřebu.“
„Jenom kvůli vám jsem objednal zvláštní zásobu!“ zlobí se ředitel.
„Vaše podprsenky jsou příliš drahé“ říkám a odhazuji podprsenku do kontejneru.
„Jste kapitalista a klamete zákazníky. Kromě toho také zneužíváte děti. Dělají ve vaší továrně za nízký plat.“
„Zneužívám děti?“ diví se ředitel.
Zapískám na Laru a zamávám na ní. Ona opouští práci za běžícím pásem a jde za mnou k východu. Ředitel stojí rozčarován s otevřenou pusou. Venku je zaparkován můj skútr Vespa. Sedám si na něj, startuji, Lara si přisedne. Přidávám plyn a odjíždíme. Dnes je slunečný a teplý den. Odpor vzduchu a vítr nám čechrají vlasy. Odhodlaně se dívám vpřed a tisknu zuby, Lara se těsně přimkne k mému pasu. Už nějakou dobu jedeme, ale stále víc se mi zdá, že nejedeme správnou cestou. Vždycky jsem jezdil tudy, jak je tedy možné, že je teď všechno jinak, jako by se to všechno změnilo. Před našima očima se objevuje napůl zbořená bouda. To je můj domov. Jedeme kolem ní ulicí U Koupaliště, jedeme kolem Lařina otce, který projíždí na kole po druhé straně ulice, jedeme kolem vodárenské věže, kterou postavil její český předek, jedeme přes most na Rupovščici, kolem Kosorepu, kde jsme se kdysi honili, kolem říčky, jedeme přes skalní prohlubně a zahýbáme do lesíka u kaňonu řeky Kokry. Jsme na kamenité terase. Nesmíme dopředu. Je tam propast a hluboko dole řeka. Co když se přesto rozjedu? jen tak, abych viděl, co se stane. Natolik jsem zvědavý. Co bude potom, až sjedu přes okraj propasti? Přidám plyn, Lara má hrozný strach, ještě pevněji mě obejme, řítíme se k propasti, jsme na okraji.
Země už není už ji necítíme, jenom vzduch nás obklopuje, ach, je to krásné, jaká svoboda je ve vzduchu… „Laro, jak se ti líbí ten pocit?“ ptám se jí a vesele se směju. Lara neodpovídá. Letíme, slunce se blyští, plujeme mu naproti, spolu, my dva, já a Lara. Ptáci, které sledujeme za letu, se diví. „Jak to, že letíte, když nemáte křídla?“ ptá se nás havran, který letí kolem. „I letadla mají křídla a vy…“ To je pravda, jak to že vůbec letíme, když nemáme křídla? Možná jsme nadpřirozené bytosti a ty je k létání nepotřebují. Možná nás nese silný vztlak, i když nemáme aerodynamický tvar. Možná plujeme vzduchem protože jsme tak lehcí, lehcí jako dvě pírka, jako měkké bílé chmýří… Možná nás nasál vír slov, odnesl do neznáma a tak s ním teď letíme, spolu s tisíci slovy… možná jsme… a jo, samozřejmě, už vím! Vespa vlastně znamená vosa. A vosy létají, ne? Vosy mají křídla.
přeložil Kamil Valšík