Proza v češčini
Jak jsem začal hrát šach
Všechno začalo toho léta, kdy jsem ohluchl na levé ucho. Jako chlapci jsme rádi chodili na koupaliště, celé dny plavali ve špinavé vodě, potápěli se mezi fekáliemi kojenců v dětském bazénu a občas skákali do hluboké vody, kam bez okolků močili dospělí. Večer, když bylo koupání zakázáno, jsme já a budoucí mistr republiky v tenisu přelézali drátěný plot a skrývajíce se před hlídači se plížili k bazénu. Svlékli jsme se do dětských plavek, protože tehdy jsme měli ještě malé prdelky a hurá do prázdného bazénu, který nás lákal svou nádherně zelenou barvou. Ani by nás nenapadlo, že správce koupaliště do bazénu napustil nadprůměrné množství chlóru, aby vydezinfikoval vodu s močí. (Správce koupaliště byl ve skutečnosti otec Anny. Anna byla tenistka, která s tenisem skončila, ještě než dostala menstruaci.) A my, nebohé děti jsme se chytily do jeho pasti! Do toho ohromného množství chlóru, ve kterém jsme čvachtali, i když jsme měli díky silnému chemickému zápachu podezření, že je něco v nepořádku. Já jsem se dokonce úplně potopil a navzdory malým dětským plicím jsem přeplaval bazén na šířku. Skákal jsem po hlavě, po nohou, šipku, kufr, a také po zádech. Salta dopředu, salta dozadu, potápění, čvachtání. V tu chvíli se objevil obrovský vousáč, otec tenistky, která s tenisem skončila, ještě než dostala menstruaci! Už z dálky nám hrozil, jako by nebyl jenom obyčejný člen komunistické strany, ale snad předseda ústředního výboru. Stouplo mu to do hlavy, aparátčíkovi, a dovolil si nebohým dětem hrozit, i když byl hlavním viníkem on, který nezabránil tragédii. Kdo jen ho ustanovil správcem koupaliště? S budoucím mistrem republiky v tenisu jsme ho viděli už z dálky. Protože jsme ještě neměli rozvinuté sebevědomí, očekávali jsme ho se strachem.
„Dobrý den, promiňte," chtěli jsme se mu omluvit.
Otec tenistky, která s tenisem skončila, ještě než dostala menstruaci, se naštvaně zamračil a řekl „Jak můžete být tak hloupí! Zrovna před chvílí jsem do vody nalil chlór! Uvědomujete si vůbec, jak je to nebezpečné? A teď vypadnete! Jestli se vám něco stane, já za to neodpovídám."
Následky byly tyto: budoucímu mistru republiky nebylo nic a mně prasknul bubínek. Dobře si to pamatuji, ležel jsem na gauči u babičky a sténal, přišla skoro celá famílie, od tety a strýce po sestřenice a bratra, všichni tam byli a pozorovali mě, jak se upejpám, a až když mi z levého ucha vytekla krev, mohli se zbláznit, ať jdu k doktorovi, na co ještě čekám. A tak jsem hluchý a krvácející z levého ucha šel s otcem k otorinolaryngologovi a tam jsme čekali dobré tři hodiny, protože tehdy byl ještě komunizmus a ve zdravotnictví to ještě pokulhávalo. Otci jsem řekl, že je tam takový nával nejspíš proto, že je ten člověk otorinolaryngolog.
„Kdyby byl jenom otolog, tak by to šlo daleko rychleji, protože by nás tu čekalo jen třiatřicet procent. Nemám pravdu tati?" řekl jsem nadšeně s vatou v uchu.
Otec přikývl a pohladil mě po hlavě.
Doktor po několikerém prohlédnutí a několika vyměněných vatách mohl jen zakroutit hlavou. Zjistil, že už se bubínek nezacelí, neboť poškození, které zapříčinil chlor moc těžké, a že si budu muset zvyknout, že od teď budu místo ve stereo slyšet jen v mono kvalitě. To byla pro mne tvrdá psychická rána. Z ničeho nic jsem se z obyčejného občana změnil v invalidu, a to ne vlastní vinou. Několik dní jsem nepřetržitě plakal a utíral soply a ostatní výměšky do polštáře.
Coby mladý perspektivní tenista jsem byl náhle hendikepován. Tenisu jsem nechal z psychických důvodů, protože ve fyzickém smyslu jsem byl pořád schopen mlátit do míčku a běhat sem a tam po kurtu. Být hluchý na jedno ucho ještě není konec světa. Já jsem se však styděl před ostatními tenisty, že si mě budou prohlížet kvůli mojí tělesné vadě, a proto jsem se už nekamarádil s bývalými přáteli. Budoucí mistr republiky v tenisu mi marně telefonoval. Uzavřel jsem se do sebe, byly prázdniny, horké léto, a já jsem jen málokdy vyšel z domu. Zle jsem trpěl a nudil se. Otec si všiml mé zahořklosti a rozhodl se, že mě nějak rozveselí. Jednoho dne se dlouho nevracel z práce, a když přišel, vesele řekl:
„Pojď, půjdeme! Zapíšu tě do svazu invalidů."
Po skřípajících schodech – nakolik jsem jen mohl slyšet jejich skřípání -jsme přifuněli do druhého patra. Nápis na dveřích oznamoval, že jsem přišli na správné místo. Otec zaklepal a během minuty dveře otevřel podivný, šilhavý chlapík. Pozval nás do zatuchlé místnosti, ve které už seděla hrbatá stařenka a muž s dřevěnou nohou. Oba zamračeně koukali, na vozíčku sedící stařenka něco mumlala, a dřevěná noha hlasitě žvýkal bez kouska slušnosti. Šilhavec ukázal, ať si sedneme na volné židle, a pak se zeptal otce:
„Co s ním je?"
„Je hluchý," odpověděl otec.
„Jsi hluchý?" zeptal se šilhavec a obrátil hlavu mým směrem.
„Jenom na jedno ucho," řekl jsem.
„Škoda! Kdybys byl na obě, nemusel bys platit členské příspěvky. Podívej se na mne, jsem slepý na obě oči a ani mě nenapadne, abych něco platil. Ha ha ha!"
Ještě chvíli se trapně chechtal, potom zvážněl a řekl otci:
„Váš syn splňuje všechny podmínky, aby se stal členem našeho svazu. Prosím, abyste vyplnil přihlášku a zaplatil členské příspěvky."
Otec vyplnil potřebné údaje, podepsal se a zaplatil. Sám jsem do toho neměl co mluvit, protože jsem nebyl plnoletý. Můj život nebyl výsledek svobodné vůle, o všem rozhodoval můj otec. I když jsem s ním někdy nesouhlasil, nikdy jsem mu neodmlouval, koneckonců mi na to chyběla vůle, kterou jsem ztratil, když jsem se stal invalidou.
“A teď syna nechejte, aby tu u nás zůstal a trochu si zvykl na život v našem svazu. Přijďte pro něj za tři hodiny," řekl slepec.
„Ano," přitakal otec a opustil svazové prostory.
Seděli jsme potichu, stařenka přestala mumlat a zabrala se do pletení rukavic, jednonožec se začal škrábat po levé noze. Dloubal jsem se v nose a nudil se. Slepý šilhavec nakonec řekl:
„Chvíli ještě počkej, a pak začne turnaj!"
„Jaký turnaj?" zeptal jsem se udiveně.
„Šachový turnaj! Je poslední pátek v měsíci. Tehdy máme v našem svazu turnaj. Můžeš také hrát, jestli budeš hodný!"
„Ale já neumím hrát šachy."
„Neumíš hrát šachy?" vykřikli udiveně invalidi jako jeden muž.
Byl jsem hluboce frustrován a vystrašen. Anxiózní horečka mi zalívala chlorem poškozené tělo, najednou jsem pocítil, že nejsem roven ostatním, kteří tak nadějně přesouvali dřevěné figurky, a já jsem ani nevěděl, jak se hýbe koněm, nevěděl jsem, co je„en passant," nikdo mi vysvětlil význam slov dojít si pro dámu, a raději už vůbec nemyslím na to, že by mi někdo vyložil, co je podstatou šachového boje, ne, vůbec ne, pro mě byl šach něco takového jako Člověče, nezlob se, jen se mi zdálo divné, že se nehází kostkami.
U otce jsem si objednal, aby mi z knihovny přinesl co nejvíce knih o šachu, a aby koupil ještě novou šachovnici velkého formátu, doma totiž byly jen malé šachy plastické a rozbité, které se hodily jenom pro děti. Otec domů přinesl hromadu tlustých bychlí (že by z nich člověk mohl léta a léta studovat) a nějakou tvrdou desku dost velkého formátu, sice nanicovatou, ale o to cennější.
Po měsíci intenzivního studia jsem se cítil jako pravý šachový macho, šachový Arnold Schwarzeneger, byl jsem nesnesitelně sebevědomý, cítil jsem, že můžu zvítězit nad každým ve svazu invalidů. Avšak tam to dopadlo jinak, než jsem si představoval. Nikdo nehrál tak, jak bylo napsáno v knihách, všichni táhli pěšci na podivná políčka a mě nezkušeného chlapce zamotali do svých sítí. Nejdříve mi dal bezzubec mat už v patnáctém tahu, poté mě jednonohá stařenka s instinktem lovce porazila v nějakém třicátém, potom jeden zatracený trouba, který měl problémy s mluvou a při chůzi tancoval break dance, porazil dvěma věžemi, až jsem ztratil nervy a žalostně plakal. Slzy mi tekly v ohromných proudech. Styděl jsem se a chtěl jsem se odhlásit ze svazu, avšak tehdy ke mně přišel pětačtyřicetiletý přízrak s gázou na oku, který se pyšnil titulem kandidáta na mistra a řekl: „Já jsem Brane. Jestli chceš, budu tvým trenérem."
Braneho krása — prostě nepopsatelná. Dětské popotahování se najednou uklidnilo a změnilo se v lehký úsměv na něžném obličeji. Vzplanula v nás neskutečná energie, byli jsme jí svázáni, cítili jsme jeden druhého jako dva milenci, kteří se poprvé vidí a touží po žhavé noci. Takhle jsme tehdy my toužili jeden po druhém. Byl to vznešený okamžik- jako kdyby se mě nejkrásnější dívka ze školy zeptala, jestli s ní chci chodit, ále, co to říkám, bylo to daleko lepší, bylo to skutečně nádherné. Braneho sexy gáza na oku, och, kolik vědomostí se za ní muselo ukrývat, kolik šachových kombinací už promyslela ta gáza, nejspíš ji nevyměnil už deset let, a přece - byla v ní hloubka šachové podstaty. Záviděl jsem tu gázu Branemu, možná bych se i já stal kandidátem na mistra, kdybych ji měl, možná mi ji přenechá v závěti, přemýšlel jsem. Brane mi nabídl ruku bezmezného přátelství. Přikývl jsem a oddal se jeho svůdnému šachovému tělu, podvolil jsem se té šachové erotice - být invalida - být úspěšný šachista.
Stal se z nás nerozlučný pár. S ním jsem poznal, kde jsem předtím dělal chyby. Příliš pozornosti jsem totiž věnoval otevření hry, a Brane - šachový mudrc nad mudrce- tvrdil, že je pro mladého chlapce nejlepší, když se nejdříve naučí koncovku, pak samotnou hru a až poté otevření. A tak jsem se z jeho smradlavých a sympatických úst dozvěděl, že krajní pěšec nemůže v koncovce vyhrát, že je nutné dosáhnout s králem tak zvanou opozici, že oddálená opozice je tehdy, když nejsi na tahu, a tvůj král je vzdálen jen několik políček. Ukázal mi, jak se dává mat koněm a střelcem, ukázal mi jak táhnout pěšcem až na poslední políčko, ukázal mi jak obětuješ střelce při rošádovém útoku, ukázal mi také své způsoby a sahal mi rukou pod tričko, ale kdo by to tomu šachovému géniovi vyčítal, nějak jsem to přehlédli a ještě se při tom chechtali.
„Cha cha cha cha, půjdem spolu do vany?" zeptal se několikrát, i když se nerad často myl.
Souhlasil jsem jedině pod podmínkou, že doprostřed vany postaví plovoucí šachovnici, kterou koupil v Maďarsku u dr. Polgara. Tak jsme co nejvíce času využili pro můj šachový pokrok. A opravdu, od chvíle kdy mě Brane vzal do svých rukou, jsem udělal v šachu velký pokrok, a jako by nic jsem postoupil do čtvrté, pak do třetí a ještě i do druhé kategorie. Potom se to trochu zastavilo, ale Brane řekl, že je to úplně normální, neboť jsem ještě malý chlapec; pohladil mě po dětských prsou a povídal mi, že jsem tak talentovaný, že za rok budu mistrovským kandidátem a to by v tom byl čert, abych jednou nebyl velmistrem. Velmi se mi to jeho lichocení líbilo.
„Zítra máš příležitost, abys to dokázal. Na pionýrském mistrovství republiky bude silná konkurence," řekl Brane, když jsme se jednou připravovali na nejdůležitější turnaj mého života.
„Brane, a ty také přijdeš?" ptal jsem se ho s žádoucíma očima. „Rád bych, abys byl se mnou. Abys mi jako trenér dal nějakou radu."
„Samozřejmě že přijdu. Se mnou můžeš vždycky počítat."
Políbil jsem ho na hrubou, znetvořenou tvář, objal ho a odešel domů. Ještě než jsem v posteli usnul, byl jsem silně vzrušený, turnaj ve mně vyvolal neklid. Na jednu stranu jsem se nemohl dočkat, až se boje začnou, na druhou stranu jsem měl strach, abych nezklamal Braneho důvěru. Říkal, že se svým talentem dosáhnu nejméně šesté místo, pokud ale budu mít inspiraci můžu se dostat i mezi první tři. A to mě svazovalo. Byl to silný tlak na mou chlapeckou psychiku. Pomodlil jsem se otčenáš a prosil boha, abych dosáhl co nejlepšího umístění, poté jsem usnul a snil o tisících šachových kombinací.
Další den jsem již v sedm ráno sednul do autobusu, který mě odvezl do blízké vesnice na pionýrské mistrovství republiky. Turnaj se konal na Základní škole Josipa Broze Tita. Tehdy byl ještě komunismus a školy se jmenovaly po diktátorech a válečných zločincích. To mě však v té době ani trochu nezajímalo, byl jsem naprosto apolitický chlapec, a důležité bylo jen to, že můžu hrát šach. Když jsem vstoupil do školní budovy, čekaly na mne tři učitelky. Byly udivené, že jsem přišel sám, bez doprovodu, a já jsem jim odpověděl, že můj trenér brzy dorazí. Ale trenér nedorazil. Udivilo mě to, protože Brane byl vždycky přesný. Když nemohl přijít, vždycky se omluvil. Pravda ale je, že byl někdy také nespolehlivý jako letonský gambit, vášnivý jako sicilská obrana, pasivně chladný jako královské fianketo a otravný jako benoni. Ta ale neznamená, že by se někdy jako naschvál opozdil. Brzy přijde, řekl jsem si, jenom se někde zdržel, vždyť můžu odehrát první kolo také bez trenéra.
A tak jsme my chlapci pustili hodiny, že to znělo jako u hodináře a začali hrát šachy. V prvním kole jsem se utkal s hubeným umolousaným košiláčem. Mohl bych ho také nazývat řecký myslitel, protože pořád o něčem spekuloval a tím hned zkraje ztratil tolik času, že by mu brzy vypršel, pokud by mi už předtím ve velkém stylu nedal mat. A to byla pro mne, snad velkého talenta, zlá psychická rána už na začátku. Ale protože turnaj má devět kol, prohrát v prvním ještě není taková tragédie, tím spíš, když zápasy probíhají švýcarským systémem. Ještě je dost času, mumlal jsem si na vysvětlenou. V druhém kole jsem hrál s černými proti černovlasé hovězí hlavě s lupy, která mě porazila v sedmnáctém tahu, když jsem já hlupák přehlédl královnu, a jako kdybych měl porodní bolesti jsem se začal levou rukou boxovat do hlavy. Následovalo střetnutí s Andílkem. Malý druháček sotva viděl přes okraj stolu. Učitelky ho rády patronsky hladily po hlavě, ale on pohyboval figurkami jako mladý Capablanca, sebevědomě, ostře, útočně. Andílek jsme ho nazvali proto, že měl brýle, které zdůrazňovaly jeho nevinnost a kvůli své dětskosti se po úspěšném duelu rád přitulil k učitelce-patronce-trenérce.
„Kde máš křídla, Andílku?"popíchnul jsem ho ještě než táhl poprvé a on se naštvaně zašklebil.
„Kde máš bubínek, hluchoune?" odpověděl urážkou.
Zjevně si našli přezdívku i pro mne. Ta poznámka mě dostala, na chvíli jsem se zasnil, plaval jsem ve světě své sluchového postižení a utěšoval jsem se myšlenkou, že jsem hendikepovaný jen na jedno ucho, ale to pravé funguje tak jak má. Provalila se má invalidita, pomluvy se rychle šíří, i když jsem až do teď věřil, že svůj problém úspěšně skrývám. Už jsem nebyl schopen dohrát partii, pouze jsem přemýšlel a snil.
Jsem jako všichni ostatní, také já jsem pojmenovaný, označený a příznakový. Lidský stylem. Nemůžu tomu utéct, nemůžu se skrýt, nemůžu přeplavat na druhý břeh. Kde jsi, Brane, můj ochránce? Kde jsi, Brane, abys mě hájil?
Ale on na tom turnaji nebyl. Sebralo mě to tak moc, že jsem prohrával partii za partií. Byl jsem v těžké psychické krizi, měl jsem problémy s časem, přehlížel jsem věže a dámy, dávali mi mat - mně osobně, který jsem měl velký talent. Vyskakovali si na mě ti nejmladší, nejhloupější, ti, kteří sotva uměli hýbat figurkami. Bylo to pro mne opravdové fiasko. Nedostal jsem ani bod. Na konci dostali všichni uznání za účast - barevné diplomy, dokonce i já, který skončil poslední. Ale já jsem ten tlak nevydržel a ještě před udílením jsem opustil základní školu, sednul na autobus a odjel z vesnice zpátky do města.
Zazvonil jsem u jeho dveří. Neotevřely se. Skoro jsem se už smířil s tím, že není doma, a že trčí v nějakém pajzlu, když tu se z bytu ozvalo (vzdychavé) chrápání. Ten zvuk byl jeho vlastnictví, nikdo jiný nechrápe jako on, byl tedy doma, ale neslyšel moje zvonění, a já jsem nemohl vstoupit zamčenými dveřmi a tak jsem se rozhodl, že tam vlezu přivřeným oknem. Zapotřebí byly pouze šplhací schopnosti, které nebyly pro chlapce mého věku žádným problémem. Rychle jsem vyskočil na vršek sloupku od plotu u schodů, odrazil se na parapet, zůstal na něm nějakou dobu viset, vytáhl jsem se nahoru a převalil se do zatuchlé a zakouřené místnosti. Zvedl jsem se z podlahy a protáhl se skrz dým dále. Zahlédl jsem ho. Brane ležel na gauči s cigaretou v ústech a spal. Gáza na jeho oku byla napůl odlepená. Když jsem se k němu přiblížil, ucítil jsem nesnesitelný smrad. Doslova se z něj vypařoval alkohol, z jeho pomačkano - kostkované – hnusné košile se zvedaly výpary, které by svou silou opily i mne, pokud bych příliš dlouho inhaloval. Nejdříve jsem se zadíval na spícího Braneho a pak jsem mu z úst vytáhl cigaretu. Ještě pořád hořela, a tak jsem ji uhasil v popelníku. Nevím, jak se mu dařilo při spaní kouřit, ale v každém případě v tom byl mistr všech mistrů.
Upravil jsem mu od hnisu zažloutlou gázu na oku a znovu ji přelepil již značně použitou náplastí. Zatřásl jsem mu s ramenem a řekl:
„Brane, vzbuď se!"
„Ááách," vzdychnul, když se probouzel. „Kolik je hodin? To je už ráno?"
„Je osm večer, Brane."
„Zítra ráno musím na mistrovství republiky! Nesmím zapomenout!"
„To už jsi zmeškal."
„Jak zmeškal?"
„Turnaj už skončil."
„A kurva!"
„Jo, čekal jsem a čekal a ty jsi nepřišel."
„Vzpomínám se jen, že jsme byli s kolegy v hospodě u starého Mayera, pak už nevím ani jak jsem se dostal domů."
„Kvůli tobě jsem pořádně vyhořel. Ani jednu partii jsem nevyhrál, takovou jsem měl starost, když jsi tam nebyl. Bál jsem se, že se ti něco stalo."
„Promiň."
„Odpouštím ti, Brane. Vždyť bude ještě mnoho turnajů."
„Máš pravdu. Ještě bude mnoho turnajů a možností něco dokázat. Máš veliký talent a já tě naučím vyhrávat. Teď mne, prosím, poškrábej. Mám svědění."
Přisedl jsem si na gauč a on si lehl na břicho. Vyhrnul jsem jeho košili- smradlavku a soustředil se na jeho načervenalá a propocená záda. Moje dětské ruce se zaryly do vlnité špekatosti tlusté kůže a začaly ji nejdříve jemně masírovat a pak se do ní začaly bořit nehty - nemilostně se pohybovaly nahoru a dolů. Když jsem takto přitlačil, přál si vždycky, abych přitlačil ještě silněji. Ale nikdy jsem nebyl příliš hrubý. Moje škrábací masáž mu byla moc příjemná, protože se moc nemyl, a tak ho často svědilo celé tělo. Kde mohl, poškrábal se sám, ale na záda nedosáhnul, a proto potřeboval pomoc. Přemýšlel jsem, že bych mu k narozeninám koupil škrábací vybavení, nějaký drsný pás, který by si obtočil kolem zad a sám se s ním škrábal, ale potom už bychom si nebyli tak blízcí, chyběl by ten svazek který vznikl díky konkrétnímu dotyku.
Po pěti minutách masírovaní se na jeho kůži začaly tvořit šedivé žmolky. Nabíraly na velikosti a protože mi vadily při práci, musel jsem je odhazovat na zem. Loupal se šachový krasavec a inteligent, loupal se myslitel, loupal se největší znalec královské indické obrany, dokonce větší než Kasparov, loupal se můj trenér, člověk, kterého jsem měl rád.
Protože já jsem miloval šachy více než cokoliv na světě. Žádná žena se nemohla srovnávat s šachy. Erotika šachu byla mocnější a důležitější. Dostal mě svojí nekonečnou krásou a hloubkou. Odmítal jsem pozvání na rande, odmítal jsem pravidelně jíst, odmítal jsem velký úspěch, biřmování, a to jen abych měl dost času na hraní. Miniaturní šachy jsem si postavil dokonce i na záchod, abych, když jdu na velkou stranu, neztrácel čas. A věřte mi, že v člověku během tlačení roste nadšení. Otec vzal moji závislost dobře a nevadily mu špatné známky a výpadky ve vyučování. Byl šťastný, že jsem se tak úspěšné zařadil do svazu invalidů a našel si přiměřenou společnost. Na Braneho pěl jen samou chválu, a tak neměl nic proti tomu, že jsem většinu volného času trávil u něj doma. Problémy byly s matkou. Ona nechápala, jaký smysl má civění na černobílou desku a pohybovaní s figurkami. Kapitalisticky mě upozorňovala, že z toho živ nebudu, ale já jsem jí oponoval, že nejlepší hráči výborně vydělávají. Několikrát vtrhla do mého pokoje a zbořila mi figurky. Někdy je dokonce zamkla do spíže a já tehdy musel používat malé vybavení. Vždy, když spatřili Braneho, chytala ji hysterie.
„Můj syn se družíš opilcem!" křičela, rozbíjela porcelánové talíře během umývání nádobí a třískala s dveřmi.
Nejvíce mě rozesmutněla, když před mýma očima roztrhala Encyklopedii otevření šachových partií - byla to tlustě, pevně svázaná kniha, ale ruce mé matky byly dost silné.
„Jsem hluchý, matko. A vy jste to zavinili,“ řekl jsem jí, když byl přítomen otec, který odsoudil její chování a mne uklidnil tím, že mi koupil novou knihu.
A šachy byly jediná příčina neustálých sporů mezi matkou a otcem.
„Jak můžeš dovolit, že je náš syn závislý?“ zněla její zásadní otázka.
Otec pouze odpověděl: „Nech ho ženo. Náš syn neslyší na levé ucho. Udělám všechno, jen aby byl šťastný. On v těch kritických chvílích potřebuje něco, by ho uklidnilo."
Ve škole ke mně o přestávce přišla Anja, dcera toho zatraceného správce koupaliště, která přestala s tenisem, ještě než dostala menstruaci. Infantilně nedospělá otravná holka, kterou zajímali kluci, lyžování ve francouzských Alpách a trapné populární kapely - zkrátka, nic takového, co by naplňovalo ducha v intelektuálním smyslu slova, zlepšovala fantazii a pohánělo mozek vpřed. Stydlivě se na mne podívala a řekla:
„Tátu hrozné mrzí, že jsi hluchý."
„Tvůj otec je komunista," odpověděl jsem.
„Copak je to důležité? Můj otec je odborník."
„Tvůj otec neumí pracovat s chlorem. Proto jsem hluchý. "
„Ale on za to nemůže. Koupání ve večerních hodinách je zakázáno."
„To není vůbec důležité. Já jsem ještě chlapec a proto mě přitahují lumpárny. Tvůj otec by měl zajistit, aby byl u bazénu lepší dozor."
„Můj otec je zlatý."
„Co? Jak to zlatý? Je rudý. A rudí jsou zločinci, kteří zabíjeli nevinné v Kočevském rogu. A potom si nečestně přisvojili jejich majetek. Kradli. Sebranka rudá! A tvůj otec je jeden z nich. U nás doma na takové pliveme. Fuj."
Plivnul jsem zeleňáka na zem a rozmazal ho bačkorou. Anja propukla v mocný, možná mírné hraný, přehnaný pláč. Slzy jí tekly po tvářích, jako by jí ten plivanec moc mrzel, jako by se styděla za svého politicky angažovaného otce, jako by ji mrzela moje hluchota na levé ucho. Chtěl jsem ji uklidnit a řekl jsem:
„Netrap se Anjo. I když tvůj otec nestojí za nic, v jistém smyslu jsem mu vděčný. Nebýt jeho, nikdy bych se nestal členem svazu invalidů. A to znamená, že bych nikdy nezačal hrát šachy."
Anjin pláč se najednou změnil v mírný úsměv:
„Opravdu? Takže se nezlobíš?''
„Ani trochu."
„Dobře že tak. Bála jsem se, že nenávidíš naši rodinu. Prosím, nesmíš nás nenávidět. My jsme dobří lidé. Uvidíš. Můžu tě dnes po vyučování pozvat k nám na zmrzlinu?''
„Nemůžu. Budeme se učit indickou obranu krále."
„A co zítra?"
„Taky nemůžu. Po vyučování budeme s Branem analyzovat dámský gambit."
„Kdy budeš mít vlastně vůbec čas."
„V příštích čtyřech měsících skoro vůbec. Připravuji se na získání titulu kandidát na mistra."
Anja začala kroutit hlavou a smutně řekla:
„Ach jo, ty a tvoje šachy. Je ti milejší než pozornost dívky. Styď se. Celý život budeš sám. Tak jako ten tvůj smradlavý učitel Brane."
Bez pozdravu se otočila a odešla po schodech. Díval jsem se za ní a zamyslel se.
Ženské a šachy. Nikdy je nepochopí. Je v šachách něco takového, že by to uspokojilo ženskou potřebu po zlatém řetízku? Je v něm něco takového, že by to ulehčovalo její problémy s láskou? Co by uklidnilo její touhu po rození dětí, po kojení, přání být hospodyně, matka, milovat muže, být vdaná? Jak jsou šachy banální ve srovnání se zametáním schodů, vařením oběda a žehlením. Jak idiotské ve srovnání se štrikováním. Jak debilní ve srovnání s pečením buchet, které nádherně kynou přikryty bílým hadrem. Jak absurdní. Ale ona nikdy neslyšela o královském fianketu. A v tom také spočívá celá tragédie její existence.
Braneho neměly ženy rády, stejně tak jako on neměl rád je, protože měl v životě na práci důležitější věci. Nebylo to necitlivé strašidlo, které na světě jen intrikuje a všem škodí. Byl citlivý, nabitý boží energií. Také on byl schopen milovat. Byl mým vzorem. Byl to šachový mnich, někdo kdo se vzdal zavedených společenských ideálů, aby se mohl věnovat svému duchu. Protože šachy jsou náboženství, je v nich více moudrosti než ve Svatém písmu, Koránu, nebo védských textech.
Čekám na něj na autobusové zastávce. Dnes je turnaj mistrovství mládeže do osmnácti let, už nejsem chlapec, o několik let jsem zestárnul. U šachovnice utíká čas rychleji, protože je tolik kombinací, tolik úloh, které si zadáváš a ty tě zatěžují, každý den, před spaním, po spaní, při snídani, při obědě, ve škole. Stres, kterým se sjíždíš, je lepší než heroin. Najednou zjistíš, že ti pod nosem roste chmýří, vousy ti také už také rostou, břicho sice ještě ne, ale u šachovnice ho budeš mít za pár let.
Brane zase nepřišel. Znovu se opil a spí ve svém pokoji. A já vylezu na stupňovitý plot a protáhnu se oknem, tiše, po prstech se k němu připlížím, přikryji ho dekou, aby mu nebyla zima, obejmu ho a políbím, a potom podle jeho přání poškrábu. Nehty se budou zarývat hluboko do jeho narudlých zad, budou se tvořit šedivé žmolky, budu je vznešeně odhazovat na zem. Přitisknu se k němu a usneme spolu a pozdě ráno se vzbudíme a budeme analyzovat, analyzovat...
To všechno je pouze výplod mé patologické představivosti. Brane už několik let není. Usnul s cigaretou v ústech ve své posteli, cigareta mu vypadla na syntetickou deku, deka chytla, i když se nerozhořela, pomalu doutnala, a z ní se tvořil kouř. Bylo teplé jaro, ale opilému Branemu byla i tak zima, proto bylo okno zavřené. Kouře bylo pořád víc a víc. A Brane se udusil. Já jsem ho našel další den mrtvého. Byl takový krásný a bezmocný. Srdce mu už netlouklo. Měl otevřené oko a ústa. Bylo vidět, že mu chybí zuby. Určitě ho to nebolelo. Mne to ale bolelo, protože jsem ho ztratil. Snad jsem i pochopil, že se mnou nehrál jenom šachy, ale že mě také jako malého zneužíval. Bylo snad těžké pochopit, že to nedělal jen mě, ale že mě podváděl s jiným chlapci. Brane, proč jsi mi lhal? Snad jsem se měl poradit s psycholožkou, výchovnou poradkyní, s psychiatrem. Snad mě i napadlo, že jsem kvůli šachům ztratil mládí. Snad jsem ho v některých okamžicích i nenáviděl a můj vztah k němu se změnil. Snad se mi zahojil bubínek a já znovu začal slyšet na levé ucho. Teď dokonce slyším vrásnění hory, která se mění ze staré na nově vyvrásněnou. Slyším cvrčka zpívat, to je moc pěkné, slyším žbluňkat minerální vodu, hustý, slyším dopady míčků na tenisových hřištích. Znovu hraji tenis. Šťastný chlapec, který mává raketou jako kdysi. A po zápase mě čeká krásná dívka, která mě obejme. Nad námi jsou ptáčci, nad námi je magické slunce, cítíme se jako v pohádce, oba dva, ona i já, já i ona, jsem šťastný. Dotýkáme se a líbáme. Mládí, ach mládí. Ještě neskončilo. Jdeme ruku v ruce zasněni po úzkých stezkách, ztrácíme se v letním lesíku. Jenomže...
Ten smraďoch mi chybí. Co tu se mnou není, stal se můj život pustý a dezinfikovaný. Jako kdyby do něj nalil správce koupaliště sto litrů chlóru.
přeložil Kamil Valšík